Na cestě za olympijským snem: Každodenní život sportovce mezi tréninky, rodinou a volantem.

V současné době vrcholí příprava na olympijské hry, které jsou příští rok. Jak vypadá tvůj běžný den a jakou roli v něm hrají přesuny autem?

No, tak bez auta bych to asi nedal, protože moje hlavní tréninkové centrum je v pražské Troji a bydlím v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, takže vlastně každý den tím autem najedu dobrých 60 kilometrů a bez něho by to bylo tedy dost náročné.

Nicméně ta příprava spíše začíná v tuto chvíli. Teď, přibližně dva týdny zpět, jsme vlastně začali trénovat. Máme ještě do konce listopadu trénink na vodě a pak už bude suchá příprava na běžkách. Na ty se chystám i do Itálie, kam samozřejmě také jedu autem. A potom 31. prosince odlétáme na 2,5 měsíce do Austrálie, tam to už bude zase hlavně o vodě. A to je ta hlavní část přípravy směrem k olympiádě.

V Austrálii je řízení na druhé straně. Nevadí ti to?

Jo, je to jiný. Z mé zkušenosti je vždycky lepší, když člověk řídí tam, protože na té druhé straně si přece jenom vždycky dává větší pozor. Vlastně pro mě byl vždycky nejhorší ten návrat zpět, kdy si sednu do mého auta a řeknu si: „Jo, to umím. To všechno znám.“ Prostě člověk na to zdaleka tolik nemyslí a daleko častěji udělá chybu, třeba když jede sám po silnici. Takže s tím návratem jsem vždycky měl daleko větší problém než s řízením na druhé straně v Austrálii.

Čím aktuálně jezdíš a jak jsi s tím spokojený?

Mám Superb Combi 2.0 TDI 110 kW a jsem s tím moc spokojený. Jezdí to levně, jezdí to tak, jak potřebuji, a vejde se tam relativně všechno. Když ale vyrážíme na dovolenou s dětmi, tak mi stejně vždycky přijde, že to auto je narvané opravdu až po střechu a že bych potřeboval minimálně tři takové Superby. Ale nakonec to tam většinou dáme. Je dobrý, že ten kufr je tak velký, že nemusíme skládat velký kočárek a takové věci. Také s sebou stále vozím pádla a když řídím, opírám se o loketní opěrku uprostřed, a díky prostoru mi tam ty pádla nepřekáží. Tak to jsou určité výhody, které na Superbu mám moc rád. A třeba s Kodiaqem byl trochu problém v tom, že právě ta pádla dojela až k té loketní opěrce a já o ně pořád narážel loktem.

Co nějaký klukovský motoristický sen?

Přiznávám se, že jsem nikdy nebyl úplně milovníkem aut a vlastně jediné auto, které jsem si vždycky říkal, že se mi fakt líbí, zejména proto, že nevypadá až tak luxusně zvenčí, bylo Bentley. Je to jedno z nejdražších aut, ale když se na něj člověk podívá zvenčí, vypadá vlastně docela obyčejně. Člověk by mu neřekl takovou cenovku. To bylo takové jediné, ale přiznám se, že to nebylo tak, že bych ho měl vylepený na plakátu, prostě se mi vždycky líbilo.

Čekal bych spíše nějaký supersport.

Ne, to vůbec ne. Já jsem naopak hodně opatrný řidič. A teď, co mám děti, tak ještě o to více. To asi každý, kdo má děti, zažil, že s dětmi se prostě jede nejlépe. Žádné přestupky moc nepřicházejí v úvahu. Ale já jsem byl vlastně takový už od autoškoly. Ani jsem se nikdy nehrnul do toho řízení předtím, než jsem udělal řidičák. Jestli jsem dvakrát seděl za volantem tátovi na klíně jako malý, ale to bylo tak všechno. Pak jsem přišel do autoškoly a oni se mě ptali, co umím. A já jsem řekl, že nic a že to mě mají naučit. A až tam mě vlastně naučili řídit. Pak jsem ještě relativně dlouho jezdil s tátou, který si mě chtěl ohlídat. Takže jsem jezdil s ním, on byl na sedadle spolujezdce. Pak, když jsem měl najeto možná i 1 000 kilometrů, mi poprvé řekl: „Ok, už to relativně umíš, tak jezdi opatrně.“ A tím se řídím do dneška, takže nejsem úplně pirát silnic.

Největší řidičský hřích?

No, já jsem dostal jednou pokutu a jednou mě zastavili policajti, protože jsem jel tam, kde jsem neměl. To první bylo, když jsem vjel na Václavské náměstí dolů, nevšiml jsem si pěší zóny a stálo mě to stovku. A to druhé bylo, když jsem spěchal na trénink a sjel jsem dolů Trojskou. Ono to dneska jde, ale v jednu dobu to bylo otočené a byla to jednosměrka nahoru. A já jsem to sjížděl dolů. Tak mě tam zastavili „měšťáci“. Já je znám, protože chodí často kolem našeho areálu. Tak říkali: „Pane Prskavec, ty značky nám nejdou, co?“ A já jsem řekl: „Já vím, já spěchám na trénink, omlouvám se.“ Tak mě nechali, byli hodní. Tak to jsou takové mé dva největší hříchy. A pak se ještě přiznám, že jsem jednou projel na červenou. To jsem se za sebe fakt styděl a vlastně ani nevím, jak se to stalo. Byly tam dva semafory za sebou a já jsem si toho druhého prostě nevšiml a uvědomil jsem si to až za křižovatkou.

Řízení je spíše nutnost než zábava nebo odpočinek?

Tak neřekl bych, že řídím úplně nerad. Rád jedu 120 až 130 km/h po dálnici s nějakou audioknihou nebo podcastem. To je pro mě svým způsobem relax. Ale že bych to nějak potřeboval, tak to zase ne.

Jak trávíš svůj volný čas?

Já mám dvě malé děti, takže většina mého volného času je vlastně jejich čas s tatínkem. Takhle je to asi správně a já si to moc užívám. Když mám nějakou chvíli pro sebe, tak většinou dělám něco na zahradě. To je pro mě velký relax. A svým způsobem je pro mě odpočinek i trénink.

Super. Na dovolenou tedy letadlem, autem či lodí?

Spíš autem.

A cílová destinace?

No, to záleží. Letos jsme dali jen ty Beskydy. A teď pro nás svým způsobem bude dovolenou to Livigno, kam jedeme na lyže. Já to mám samozřejmě součástí toho tréninku, ale jedeme tam celá rodina. Tak to je taková řekl bych nejvzdálenější destinace, kam se letos vydáme. No a příští rok Austrálie. A to je tedy letecky. To autem nedáme.

Máš dva malé syny, jezdí rádi autem?

Jezdí velmi rádi autem. Vede manželčina Škoda Scala, která je ve verzi Monte Carlo a má to panoramatickou střechu. Oni mají velmi rádi, když společně jezdíme do myčky s tou panoramatickou střechou. To je pro ně zážitek, když tam jede ten velký válec nad nimi. To si strašně užívají. Takže bych řekl, že manželky auto je myté asi tak třikrát tolik co moje. Ale jinak si už vlastně zvykli. V letošním roce jsme ujeli relativně dlouhé štreky autem. My jsme řídili ze Španělska do Londýna, což bylo takových 12 hodin v autě, k tomu dvě hodiny na trajektu, a ještě nějaké čekání. I když ten trajekt pro ně byl spíš odměna než utrpení. Ale v tom autě už to zvládnou. Oni, jak vyrostli, tak už trochu vidí z okna. A to dělá hrozně moc. Ze začátku je to vyloženě nebavilo.

Takže umíš skloubit vrcholový sport a rodinu? Bereš je s sebou?

Beru je s sebou prakticky pořád. Je málo závodů za ten rok, kdy se mnou nejsou. Je to hlavně dané tím, že já bych si hrozně vyčítal, kdybych musel volit mezi svou kariérou a rodinou, protože oni v tuto chvíli vyrůstají. A kdybych u toho nebyl, tak by mě to velmi mrzelo. A tím, že mám tu možnost si je vzít s sebou, tak se snažím, aby se mnou byli. Takže většinou všechna ta dlouhá soustředění, ale pak i ty jednotlivé závody jsou se mnou. Máme sedm vrcholných závodů za ten rok a oni se mnou objedou třeba pět.

Pojedou s tebou na olympiádu?

Pojedou. Olympiáda je tedy výjimka, tam je sportovec v olympijské vesnici a bylo by špatně kdyby nebyl. Doufám, že rodina vyrazí karavanem a budou v kempu poblíž, což bude pro kluky i takový zážitek. Ale teď jsem se dozvěděl, že ta dobrá varianta toho „obytňáku“ je už na „céčko“, tak možná manželce ještě dám vánoční dárek, že si bude dělat papíry na „céčko“.

A to je potom potřeba na olympiádě předvést před dětmi výkon, nebo ne?

Já nevím, jestli bych to takhle úplně nazval, ale tak samozřejmě, když tam budou, tak chci, abych se jim ukázal v dobrém světle. Nemohli být v Riu, protože nebyli na světě, nemohli být v Tokiu kvůli covidu a tohle je možná jedinkrát kdy uvidí tátu závodit na olympiádě, takže doufám, že se mi to tam povede. Možná je to svým způsobem extra motivace, ale nevím, jestli na to jde úplně takhle koukat.